Den, který mi změnil život 1

23. října 2018 v 11:40 | Soňa K. Photography |  Novinky
Začalo to už dávno. Byli jsme spolu krátce a už jsme se bavili o tom, kam bychom to chtěli v životě dotáhnout a jaké budou naše společné cíle. Jedním z nich byla svatba. Ano, rozhodli jsme se pro svazek manželský, jelikož plánujeme i rodinu, tak jsme ji chtěli mít kompletní. Ale nejdříve to vezmu od začátku. Předem vás varuji, že to bude nejspíše dlouhý článek na pokračování doplněný o spoustu krásných fotek.



Loni touhle dobou jsme už měli zamluvené místo na hostinu, měli vybraného fotografa a další. Ale chyběla k tomu ještě jedna maličkost. V té době ještě přítel, mě nepožádal o ruku. I kdyby se tak nestalo, asi bych si z toho nešla hodit mašli, není to tak důležité, ale přesto jsem se dočkala. Na přelomu dubna a května jsme se vydali na dovolenou do Ameriky. Jo, přesně za tu velkou louži. A rovnou do Nevady, do pouště. Už jsem si ani pořádně nevzpomněla na to, že by mě měl požádat o ruku. Každý den jsme trávili ve Vegas v casinu nebo pak jsme jezdili na výlet. A jeden z těch výletů byl osudný. Vyrazili jsme na Grand Canyon. Jako, musím říct, že to tam je opravdu dost daleko. Všechno je daleko. Takže i cesta tam stála za to. Hodiny v autobuse, kdy člověk by nejraději už šel někam trajdat. Ale dalo se to přečkat. Člověk se kochal krajinou, pustil si muziku do sluchátek. Dojeli jsme na to místo, na tu velkou díru do země. Byla jsem tím dost uchvácená, jak moc velká díra to je. Členité kamenné útesy a stěny, dole tekoucí řeka a všude spousta turistů. Ano, takový je Grand Canyon. A tam se to stalo. Přišel ten okamžik. Dívali jsme se, jak se blíží déšť, jak pomalu plošiny a stěny mizí v provazcích vody, když vedle mě poklekl a zeptal se tou krásnou větou: "Vezmeš si mě?". V tu chvíli jsem nevěděla co říct a byla jsem opravdu, ale opravdu velice dojatá a překvapená. Samozřejmě jsem souhlasila a tak můj prst ozdobil krásný zásnubní prstýnek. Teď to bylo kompletní a tak nás už jen čekala svatba, kterou jsme měli naplánovanou už rok dopředu.


Nastal ten den. 29. 9. 2018. Už předtím dnem probíhaly obrovské přípravy plné zmatků a stresu. Jak jinak. Prostě by to asi bez toho nebylo ono. Hlavně když se něco těsně pos**e. Ale nakonec to vše dopadlo, jak mělo. Každý jsme spali u svých rodičů, abychom se viděli až tehdy, kdy si pro mě přijede. V noci jsem nemohla usnout. Nervozita trochu pracovala, protože jsem měla strach, že nestihnu to, co budu potřebovat.
Ráno jsem vstávala dříve než budík. Nervozitou jsem nemohla ani snídat. Pomohla jsem nazdobit nějaké chlebíčky na pohoštění a pak hurá ke kadeřnici na účes. Nikdy bych nevěřila, že kadeřnice z mých vlasů dokáže udělat účes, který jsem měla na hlavě. Opravdu tam nejsou žádné příčesky! Všechno to jsou moje vlasy, těch mých pár chlupů na hlavě. Tam jsem byla asi hodinu. Hned jsem zase musela domů, protože přijela vizážistka, aby mě, moji mamku a bráchovo přítelkyni nalíčila. To už tam přijeli i fotografka s kameramanem. Všude bylo lidí, pořád se něco shánělo a chvilkama vznikal dost velký zmatek. Hlavně u našich doma to není moc velké, když bydlí v menším bytě. Byla to sranda. Začala jsem se oblíkat do svých šatů, které jsem si půjčila a nechala upravit na míru. Původně mi měla pomáhat bráchovo přítelkyně, ale jelikož ji zrovna líčili, tak aniž by to teta a mamina chtěly, tak mě musely obléknout. Chudinkám to nešlo zapnout, tak mě málem zapínal kameraman. Ze mě stres opadl a tak jsem byla spíše vysmátá. Nebo to snad byly ještě zbytečky? Kdo ví.






A už tu byl ženich. Přijel si pro mě svým náklaďákem, který utkvěl snad všem ve městě v paměti. Byli jsme pak jak atrakce, každý se na něj chodil dívat. Ale kdo taky jen tak má na svatbu pravý americký truck? Ženich to neměl jednoduché. Když si šel pro mě, musel si mě vykoupit. Podstrkovali mu družičky, ale ani ty nechtěl. Nakonec ho vpustili a my se prvně shledali. Když jsem ho viděla, draly se mi slzy do očí. A ten jeho pohled. Díval se na mě s překvapením, ale takovou láskou a něhou, že mě to hrozně dojalo. Uvítali jsme se, předal mi moji kytici, dostali jsme dar od rodičů, my zase předaly dary jim a pak se vyrazilo konečně ven před panelák. Kdo se styděl, díval se za záclonou, ale některé zvědavé sousedky se vykláněly z okna, co to jen šlo. Trochu jsme jim zahráli divadlo, a jelikož byla spousta času, vyjeli jsme na místo obřadu, abychom udělali nějaké to společné focení hned před obřadem, abychom se pak nezdržovali.





A jak to bylo dál? Nechte se překvapit, brzy vyjde pokračování tohoto článku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 23. října 2018 v 15:43 | Reagovat

Moc gratuluji ! Ať jste šťastní :)

2 Soňa K. Photography Soňa K. Photography | E-mail | Web | 23. října 2018 v 16:01 | Reagovat

[1]: Děkujeme moc :)

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 23. října 2018 v 19:09 | Reagovat

Moc hezký...!

4 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 23. října 2018 v 20:00 | Reagovat

Zajímavé

5 Joina Joina | Web | 24. října 2018 v 14:23 | Reagovat

Tento den musí být nádherný :) Musíte se mít hodně rádi, přeji oběma ať se máte nadále rádi a hodně štěstí v životě :)
Pěkné fotky a ta kytice je dokonalá :)

6 Platan Platan | E-mail | Web | 28. října 2018 v 14:14 | Reagovat

Oceňujem farebné zladenie trucku a octávky do modra :-D Prajem vám veľa šťastia v ďalšom spoločnom živote :-)

7 Meduňka Meduňka | Web | 28. října 2018 v 16:44 | Reagovat

Krásné, sladké, kouzelné a tááák romantické, zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama