Z deníku jedné novinářky

Z deníku jedné novinářky - Jsem doslova workoholik

5. dubna 2017 v 10:41 | Soňa K. Photography

Konečně začátek měsíce a mně se přehouplo zase období do klidnějšího stavu. Už jsem se doslova modlila, kdy březen skončí, kdy konečně si budu zase moci říct, že budu mít tak na čtrnáct dní klid. Nakonec jsem se dočkala a jsem za to ráda, že jsem to přežila, dá se říct, ve zdraví. Vrátím se k posledním dnům měsíce března, které byly velice náročné a díky nim bych si zasloužila lepíka na čelo s názvem "POZOR WORKOHOLIK!" Přesně tak mě to vystihovalo. Dva měsíce v práci a jsem už vlastníkem 41 hodin přesčasů. Takže je na čase si je taky trochu vybrat, abych si odpočinula.
Od 20. března to začalo být velice zajímavé. Pracovala jsem víc než dost v práci, žádné volníčko, prostě jsem se zabrala jen do psaní článků a dávání je dohromady. Dokonce jsem dopadla tak, že jsem si práci nosila i domů. Takže ráno od 8 do 4 jsem byla v práci, pak si sbalila noťas a pak doma ještě něco kolem dalších 4 hodin jsem nad tím seděla, abych mohla pak říct, že články jsou kompletní a jsou přesně tak, jak bych je chtěla a jak si je představuji. Musíte si říkat, že jsem doslova blázen, což jsem a ráda to přiznám. Nemělo by cenu to tak nějak všechno zatajovat. Takže jsem byla doslova unavená, vyflusnutá z toho, jak jsem pracovala dlouho do noci a prostě jen koukala do toho počítače. A aby toho nebylo málo, měli jsme v sobotu akci Sobotní tvoření, které bylo na celý den. A to je pak panečku šichta, když jste celý den na nohách, jste tam jako novinářka a fotografka, ale do toho ještě tam jste v kuchyňce a připravujete jídlo. Večer jsem byla vůbec ráda, že žiju a že jsem to přežila. Následovala neděle, kdy jsem měla skoro celý den na regeneraci. A to je sakramentsky málo, protože večer jsem musela do práce, jak jinak. Prostě ani v neděli nebyl klid.
Další týden nebyl o nic lepší. Dál pokračovalo to, že jsem si brala práci i domů. Doslova jsem byla jako kočka, která přemisťuje pořád koťata z místa na místo. Jo, byla to hrůza. Musela jsem dokončovat kompletní noviny, dohledávat malé drobnosti, přidávat poslední článek. Do toho se připravovalo divadlo, které mělo být ve čtvrtek a Noc s Andersenem, která byla v pátek. Pravdu jsem nevěděla, kam dřív skočit. Naštěstí se mi podařilo noviny dodělat do středy, kdy jsem opravdu mohla prohlásit, že můžou jít do tisku. Takže jedna věc mi odpadla, ale další zůstaly. Do toho jsem si vzpomněla, že bych měla připravit výstavu dětských prací, která má být přístupna od pondělí. Takže co jsem dělala? Připravovala obrazy dětí ze škol z Německa a od nás z Nýrska, abych ji mohla připravit a od pondělí, aby byla přístupná. Zabralo mi to část čtvrtka a k tomu celý pátek. Ale jsem spokojená, protože to, jak jsem ji rozvrhla, se mi opravdu líbí. Bolely mě záda a nohy, celá jsem byla jako nalomený anděl a do toho ještě ty akce. Byla jsem doslova chodící zombík. Jenže by si člověk řekl "Tak se dospíš o víkendu." Jenže omyl. Já ani víkend volný pořádně neměla, kdy jsem si byla v sobotu užívat svatbu a v neděli už to tedy bylo volnější. I tak to bylo krátké a potřebovala bych dospat spoustu hodin. Tak snad se mi to podaří v příštích dnech.
Říkáte si, proč tady píšu takové kraviny. Jen prostě chci ukázat, jakou mám práci, kdy je to jak na houpačce, kdy doslova nevím, do čeho bych píchla, co bych dělala a pak se najdou dny, jako to bylo teď posledních čtrnáct dní, kdy se skoro snad ani člověk nevyspí. Určitě se budete moci těšit na další příběhy z mého pracovního prostředí.
Pokud by jste měli zájem, můžete se podívat na elektronickou verzi Nýrských novin -> Tady!
Přeji krásné počtení a těším se na komentáře, hlavně třeba na kritiku novin. ^^

Z deníku jedné novinářky - druhý měsíc

22. března 2017 v 16:28 | Soňa K. Photography

Nějak jsem pozapomněla na tuto rubriku, ale nevadí, sepíšu to všechno do dnešního článku, tak se máte na co těšit, protože bude obsáhlejší.
Za chvilku mám odpracované dva měsíce jako redaktorka místního obecního zpravodaje. Hurá! Jsem myslela, že se toho snad nedočkám, ale pravda to už bude. Abych shrnula nejprve svůj první měsíc. Bylo to všechno nové, hodně chaotické, dost často jsem se musela na nějakou prkotinu ptát několikrát, ale už si přijdu jako mazák, i když se mám pořád dost co učit. Poslední týdny v únoru jsem opravdu zasvětila jenom novinám, kdy jsem pracovala i přes víkendy, abych měla noviny kompletně hotové. Na poslední chvíli jsem dodělávala články z akcí, které se děly právě takhle na konci měsíce. V jedenáct večer v neděli jsem dodělala poslední článek! A hned ráno v pondělí se naposledy zkontrolovaly a šlo se do tisku. Musím říct, že jsem byla hrozně šťastná, když jsem to konečně měla za sebou a mohla jsem si oddechnout, že první noviny mám za sebou, že se konečně vylíhnou a spatří světlo světa. Koho by to nepotěšilo, když konečně za sebou uvidí tu výslednou práci, kterou si teď místní obyvatelé budou kupovat. Měla jsem doslova chuť jít, koupit šampáňo a bouchnout ho. Ale naštěstí jsem to nemusela dělat, večer jsme si dali vínko a malinko to oslavili. Musím říct, že se dost lidem noviny líbily, protože byly jiné, i když jen malinko, než ty předchozí a rozhodně to lidi uvítali.


No a je tu druhý měsíc. Jako předtím, začátek byl takový pozvolný, moc práce nebylo, což je krása, když si může člověk trochu od té práce oddechnout. Sice jsem tvořila různé plakáty a podobně, ale i to je práce, u které se nemusí spěchat. Na tento měsíc máme k tomu ještě spoustu akcí, velkých akcí. A to je to, proč jsem teď tak vynervená, že nebudu stíhat. Noviny se rýsují, už zbývá jen pár článků dodělat a bude to kompletní. Jenže do toho mě čeká zrovna zítra cestopisná beseda o Novém Zélandu, hned na to v sobotu Tvořivá sobota, kde budu celý den, následuje pondělí, kdy jedu na školení ohledně tvoření obecního zpravodaje, v úterý zařídit výstavu obrázků, ve čtvrtek divadlo a v pátek Noc s Andersenem. A kde je ten čas na dodělání novin? To sama nevím, ale vím, že se do toho musím pořádně zakousnout, abych to dala. Sice to bude stát spoustu sil, nervů, ale věřím si, že to zvládnu! I když jsou tady na konci takovéto stresy, tak musím říct, že jsem si lepší práci ani nemohla přát. Jsem tu velice spokojená a určitě budu.
Ráda bych tuhle rubriku rozjela tak, abych každý týden něco napsala na toto téma, ale taky se stane, že ten čas není, že není chuť, tak se to pak může stát, tak jako se to stalo zrovna teď, že prostě není chuť nic přidávat. To se změní, protože hodlám jít do sebe a tím být pro vás přínosnější, abyste mohli pořádně nahlédnout do tajů mého redaktorského života.
Teď si jdu dopřát kafíčko, něco málo si pustím k tomu za hudbu, hodím nohy nahoru a hlavně se vrhnu na sepisování dalších článků. Tak mi přejte hodně štěstí, abych to vůbec zvládla.

Z deníku jedné novinářky

21. února 2017 v 15:33 | Soňa K. Photography

Co to? Zase něco nového? A že to je hodně nové!
Vlastně tohle je jedna z mých největších novinek, jak tady na blogu, tak hlavně v mém životě. Už nepatří mezi tu část populace, která sedí ve školách a snaží se dosáhnout nějakého vzdělání. Od září jsem byla na úřadu práce a náhle v lednu mi přišla nabídka, kterou jsem chtěla a hlavně je to práce, která mě bude bavit. Od začátku února jsem začala pracovat jako redaktorka v městských novinách. Prostě what? Já a redaktorka? No to je super! Ze začátku jsem byla moc nadšená, stále jsem nadšená, ale už začínám prokoukávat určité věci, které jsem předtím neviděla a vím, že to tak moc jednoduché nebude. Ale to je s každou prací, když se to tak vezme.
Rozhodla jsem se tedy udělat tuhle rubriku, kde budu psát své články o tom, jaké to je být redaktorkou. Já k tomu mám i jinou práci než jen psát noviny, které vycházejí jednou za měsíc. Mám k tomu i pořádání kulturních akcí a zastupování v městské knihovně a taky informačním centru. Ale to všechno přijde postupně, aby jste se o tom dozvěděli.
Blíže se teď konec měsíce, já jsem v práci krátce a už teď vím, že tenhle měsíc bude náročný ohledně vydání novin, když je za prvé měsíc zkrácený a k tomu akce, které mají být v novinách, tak jsou ještě poslední víkend v měsíci a já vím, že na poslední chvíli budu dopisovat články, jen abych měla vše hotové a připravené k tisku, abych mohla prvního března roznést noviny. Měla jsem chvilkama už z toho docela depresi, že nemám články, jak to stihnu, ale už se to začíná rýsovat, vypadá to tak, že noviny se stihnou, jen je ještě upravit a dodělat a mít připravené místo na poslední dva články, které by měly vyjít v tomto březnovém čísle.
Jak to tak vypadá, konečně poznávám strasti redaktorů, když mají po uzávěrce a ještě se něco bude muset doplňovat. Asi by mi to tak nevadilo, kdybych byla jen ve své kanceláři, kde mám klid, zapálím si svíčku, udělám kafe nebo čaj, zapnu notebook, přihlásím se a otevřu noviny a Word, pustím si potichu nějakou hudbu, jelikož k tomu nesnesu ticho a pak se ponořím do psaní. Některé články mi jdou úplně jednoduše, kdy píšu písmenko za písmenkem, slovo za slovem a za chvilku článek je připravený na vsazení na své místo. Ale už se mi stalo, že jsem psala článek o besedě, která se u nás konala a celý den mi trvalo, než jsem k tomu napsala kloudný text, který by se dal vůbec publikovat.
Holt každý den není posvícení. Tohle je článek tak nějak na úvod toho, co chystám a co se bude pod tímto názvem rubriky dít. Budu ráda, když si mé strasti a úspěchy jako novinářky rádi přečtete. Nic víc nepotěší než komentáře a to, že si článek přečtete.

 
 

Reklama